Jarní náladička

Konečně nastal opět čas svěží zeleně, tepla a slunečných dní! Neznám nikoho komu by se jaro nelíbilo. Já osobně mám pocit jak kdybych se probrala ze zimního spánku. Všechno bylo takové pomalé, klidné a najednou mám chuť vyrazit ven a pořádně se proběhnout. Ano až tak velký účinek má jaro na mé jindy antisportovní já. Když nic jiného aspoň z toho moji psi vytěží pořádnou procházku.
   Naneštěstí je jaro taky období alergií a rýmiček. A protože bych to nebyla já abych onu rýmičku neměla, pauzuju uprostřed velkého jarního úklidu a píšu tento článek. Velký jarní úklid je jedna z mála věcí, kterou leckdo (a hlavně pubertální mládež jako jsem já) na jaře zrovna nemusí. Okna se musí umýt, prach utřít a binec za sedačkou vyklidit. Nedejbože když má ještě někdo zahrádku. Stromky se samy neostříhají a ani pergoly a posezení se neobejdou bez péče.
   Zahrady také zahrnou kvanta kytiček. A aby nezůstaly jen tak nevyužity nejeden učitel zadá svým žákům vytvořit herbář. A tak se hromadně skupují tvrdé čtvrtky, papírové lepící pásky a savý papír, díky kterým herbář bude snad vypadat aspoň trošku jako herbář a ne jako náhodně rozmístěný polosuchý plevel povalující se na papíře , který se díky jeho polosuchosti do pěti dnů v nevětraném kabinetu drahých kantorů přemění na elegantní zapáchající nazelenalý kobereček. Ať žije šikovnost studentů, jenž přes jejich lenivost ven zašli a pár rostlinek i s odpovídajícím názvem a vzhledem našli a dokonce i přes veškerá očekávání utrhli a vylisovali!
   Na jaro se dá taky svést celá řada věcí. Je jaro musím zhubnout, co na tom, že to jsem říkala na Nový rok a před tím o Vánocích a vůbec i minulé jaro... Já bych vážně rád s tebou šla do kina, ale to víš, máma chce zas dělat nějak jarní úklid nebo co... Víš já jsem ti to, že se mi líbíš, chtěl říct už dávno, a tak když už je to jaro tak jsem si říkal...
   A tak mí drazí přátelé přežijte alergickou rýmičku, ukliďte i tam, kde normálně není vidět, udělejte kvalitní herbář, vymyslete si nějakou originálnější výmluvu na jaro a hlavně načerpejte dosytosti tuhle úžasnou jarní náladu!

Sezona společenská

Většina mých vrstevníků vnímá plesy, divadlo a jiné společenské akce jako absolutně nudnou záležitost, na kterou by je nikdo nedostal ani přes jejich mrtvolu. Naneštěstí tohle rčení vykřikují jen na prázdno, jelikož je stejně na ně někdo donutí jít. Ale stejně se pokusí vymluvit na to, že nemají co na sebe, že se ve společnosti neumí chovat, neumí tančit a prostě stejně by tam akorát seděli jako buchty.

   Před čtyřmi dny jsem byla se školou v divadle na Hamletovi. Všichni byli pěkně oblečení jen jeden spolužák šel v riflích a mikině. Jiný měl zase sako a kalhoty tak jak má být, ale vzal si k nim okopané špinavé tenisky. Další pro jistotu nepřišel, s výmluvou, že nemá co na sebe.
   Co se mě týče jsem opět asi divný puberťák, protože já na podobné akce chodím ráda. No a co, že se musím trošku víc vyparádit, no a co, že si musím podávat ruku s různými neznámými osobnostmi, no a co, že musím sedět tři hodiny v divadle. I na takové akci se dá se správnými lidmi dobře pobavit.
   Třeba já jsem díky mému kadeřnictví mohla dělat na plese modelku šatů z padesátých let. Splněných sen malých, leckdy i velkých, holčiček. Součástí této přehlídky byl i tanec s náhodně vybranými pány z publika na písničku z Hříšného tance. Prý to měl být rokenrol. Fakt, že téměř nikdo ho neuměl tančit, byl zcela nepodstatný detail, takže to byla snad mile vypadající improvizace.
   Ples je i taneční záležitost a tak se stalo i pár menších nehod typu sražení s ostatními páry či stěnami, upadnutí díky vysokým podpadkům nebo opacknutí o rafinovaně nastrčený kabel. Díkybohům se to nestalo mně. Já byla pouze zatáhnuta na diskotéku, kde jsem se stejně rokentrolu nevyhnula, ovšem s tím rozdílem, že mě ho kamarád učil. Už se těším do tanečních což je další noční můra mých spolužáků.
   Vzít si sako nebo pěkné šaty, vzít odvahu na vyzvání vyhlédnuté oběti a zopakovat si jakžtakž základní etiketu je pro někoho hold nadlický nedobrovolný úkol, ale myslím si, že by ho pro duševní vyrovnanost měl každý aspoň jednou v roce vykonat.

Ohlédnutí za rokem 2014

Tak další rok za mnou. Musím říct, že tento rok byl tak nějak milníkem v mém životě. Prožila jsem v něm teror jménem přijímačky na střední školu. Musím dodat, že neúspěšně, hlásila jsem se na dvě gymnázia a ani jedno mě nepřijalo. Naštěstí pro mě, moje současná škola vyhlásila druhé kolo a jsem velice ráda, že na ní jsem. Naštěstí i proto, protože jsem asi o deset dní později letěla do USA. Další milník, podívala jsem se za oceán. V srpnu jsem oslavila své patnácté narozniny. Velice důležitá (možná i životní) chvíle byla založení tohoto blogu. Zanedlouho na to jsem nastoupila na střední školu. Začátky byly zajímavé, nová třída, noví učitelé, nová škola, prostě zmatek. Teď už se to naštěstí vyrovnalo. Někde během roku jsem taky našla mého současného nejlepšího kamaráda, zjistila, že udržet časté návštěvy s kamarádkou, když se najednou musíte učit, není vůbec snadné, a taky to, že němčina nebude patrně mojí silnou stránkou. Zažila jsem taky několik skvělých dovolených. Celkově byl tento rok skvělý a doufám, že ten následující bude taky takový.

Se sestrou v Sedoně-USA

V IQlandii v Liberci

Na Ještědu

Řítím balon-informační centrum NP České Švýcarsko

Poprvé a naposledy na hokeji. Kohouti!

Každoroční fotka ve stromu-už jsme trochu vyrostly:(

Vánoce jsou tu

Čas zase utekl jako splašený a jsou tu zase Vánoce. Každá rodina má jiné zvyky, počty dárků i zcela originální recept na bramborový salát. Některá rodina svorně drží basu a nejí, s tím, že uvidí zlaté prasátko. Jiná zase ráno nazdobí stromeček doma a odpoledne ho jdou nazdobit do lesa zvířátkům.

   Co se týče mojí rodiny máme zaplněný každičký kousek dne. Ráno když se všichni nasnídáme jdeme k našim dobrým přátelům a zároveň sousedům. My děti si popovídáme a rodiče se posilní novým ročníkem slivovice. Po té, co zhlédneme stromeček a ochutnáme cukroví, vydáme se všichni společně k nám. Činnosti se opakují s tím rozdílem, že můj tatínek uvaří každoroční vánoční česnečku. Ta může být kdykoliv během roku ovšem o Vánocích je to ta nejlepší vánoční. Na tu už se velmi těší moje kamarádka, jelikož jí sundali konečně rovnátka, takže může po dvou letech opečené chlebíky co se do česnečky dávají. 

   Po obědě rodiče přestávají koštovat a duševně se připravují na smažící maraton. Nevím jak naše starší sestry, ale já s kamarádkou vyfotíme PFko a zazpíváme si hezky od srdce leč drobet falešně naši oblíbenou koledu.

   Odpoledne naši přátelé odejdou a doma pomalu začínají přípravy na večeři. Před dvěma lety jsme se sestrou vyhlásily bojkot vůči rybám, takže my dvě máme řízek a rodiče klasicky kapra. Jenže to bych ani nebyla já kdybych se ničím nelišila a vzhledem k tomu, že nejím bramborový salát, mám řízek s bramborovou kaší. Po večeři se rychle odebereme ke stromečku, kde už od rána čekají dárečky. Ty taky od rána už studuji, takže večer už vždycky zhruba vím, které jsou moje. Se sestrou je rozdáme a nachází čas rozbalovací. Tomu většinou asistují kocouři, jelikož je pro ně onen šustivý balící papír neskutečné lákadlo. A těch krabiček do kterých se dá nasádlit!

   Po tomto krásně stráveném dnu odcházíme večer znavení do postelí a už tehdy se nemůžu dočkat příštího roku. 

   Přeji vám šťastné a veselé Vánoce a klidně prožité svátky:)

Vánoční pečení

Pro někoho relax, pro někoho trest, ale žádná správná hospodyňka se mu před Vánoci nevyhne. Žádný časopis pro ženy se tudíž neobejde bez přílohy receptů na vánoční tabuli a na spoustu nového cukroví. A nebo klidně i starého, které se neokouká, jako třeba vanilkové rohlíčky nebo rumové koule. I tak je hrozné množství jejich obměn.
   Když už je tedy vybrán recept, je nutno nakoupit. A tak se hospodyňka vydává do víru zla jménem supermarkety. Všude lidí jak much, takže projet bez úhony  košíkem mezi regály je na metál. V adventní době začíná být mouka a cukr nedostatkovým zbožím, takže se limituje počtem kil na osobu. Což je pro osamocenou dámu bez partnera a pomoci dětí peklo. Ale správná žena si vždy poradí a to obzvláště, když je ohrožena jejich pověst. Když je nakoupeno jde se na tu zábavnější část a to samotné pečení. Pro někoho kdo se nepouští do něčeho nového a nebo má zlaté ručičky není nic složitého. Avšak i mistr tesař se někdy utne. Jediný recept, který v naší rodině nikdy neklapl jak měl, jsou perníčky. Název receptu zněl -Perníčky,které jsou ihned měkké- patrně tisková chyba,jsem přesvědčená, že tam mělo být -které nejsou nikdy měkké- ,protože jinak si nedokážu vysvětlit proč se s nimi vždycky dali vysklít okna.  A tak perníčky každoročně kupujeme na vánočních trzích. Někdy se hold stane, že se nevyvede všechno podle našich představ, a tak je vždy vhodné si pořídit láhev Rychlé Univerzální Medicíny. Nakonec, stejně ji potřebujeme do kuliček.
   O netradiční zážitky při pečení cukroví se dokáží postarat taky jiní členové domácnosti. Teď mluvím o čtyřnohých miláčcích ne o milovaných ratolestech. Každý kdo má psa v bytě ví, že jakmile se začne chystat cukroví, pes neopustí kuchyň na několik hodin denně s tím, že se chtějí různě angažovat.  Oblíbenou psí pozicí je stání rovnou člověku za zadkem, takže se nezřídka kdy přišlápne nějaká končetina a nebo, za předpokladu vmotání se paničce pod nohy, taky vyklopení obsahu plechu na zem. Díky tomu jsou to pak většinou oni psi, kdo nějaký ten vzorek ochutnají ještě dřív než vůbec přijde do trouby a nebo ještě lépe, když jsou z ní ještě krásně rozpálené tak, že se jich člověk dotýká jen v rukavicích nebo přehazujíc si je z ruky do ruky.
   Ale neklesejme na mysli, vždy se najde v sousedství nějaká hodná paní, která nemá ani psy, ani nešikovné ruce, která vám ochotně za malou almužničku napeče tolik druhů cukroví, kolik si budeme přát.

Díkuvzdání

Američané ho slaví velice rádi. Nezáleží na tom jestli vaše rodina bydlí klidně 1000 kilometrů od vás,ale stejně se sjede celá, abyste si spolu snědli tradičního krocana. Díkůvzdání se traduje od roku 1621 kdy bílí osadníci připluli do Ameriky a čekala je tam první zima. Začal velký hladomor, protože ještě nevěděli jak tam obhospodařovat půdu. V tu chvíli přišli indiáni a nabídli jim jídlo a naučila je pěstovat jejich plodiny. Od té doby se na jejich počest slaví Den díkůvzdání. Docela by mě zajímalo jestli ho slavili, i když byli indiáni vykořisťování, ale to je spíš takový můj vnitřní dotaz.

   My Češi nemáme proč tento svátek slavit, a tak jen tak zhruba máme zdání o co jde. Můj táta poměrně často jezdí do USA, takže o tom jak tento svátek probíhá má větší povědomí. A tak když teď nedávno viděl v obchodě krůtu, rozhodl se, že si uděláme společně s přáteli večeři. Už jen fakt, že jsme společně večeřeli byl zážitek sám o sobě, ale to jídlo! Krůta s chlebovou nádivkou s kaštany, bramborová kaše s čedarem a pro jedlíky zeleniny i smetanový špenát. A jako dezert, moje chlouba, apple pie. Svým způsobem by se dalo říct, že byla tato večeře jen záminkou pro návštěvu přátel, ale my to neřekneme, protože to byla plnohodnotná oslava Dnu díkůvzdání a doufám, že se příští rok bude opakovat.:)

Naše slavnostní tabule 

                                                                        Apple pie...

                                                         ...i nakrájen nevypadal špatně

                          To by nebyl ani náš Prd, aby si nelehl do nejměkčího a nejteplejšího:D

Čekárna u doktora

Jako úplně malým nám připadala jako super místo. Dostali jsme hračku, se kterou jme se mohli prohánět po lavicích i po ostatních pacientech a nebylo nám to za zlé. A to co  námi dělali nám bylo úplně fuk, hlavně když hračka v našich ručičkách zůstala. Postupem času, když už nám i začínalo docházet, co s námi doktoři vlastně dělají, pro nás čekárna začala být nesnesitelným místem, kde jsme většinou dávali průchod naší flustraci. Jinými slovy, řvali jsme jako tuři. Nutno dodat, že tento zlozvyk u nás většinou nepřetrval a u koho ano, ten ať se vyhne veřejným klinikám, kde by se jejich mučení protáhlo klidně i do řádů hodin.
   Já jakožto tvor stonající, vykašlávající, smrkající, jsem se taky dneska jedné čekárně nevyhnula. Následující průběh událostí vypadal asi takto. Přibližně o čtvrt na dvanáct jsme usedly s mamkou do čekárny. Společně s námi tam byly ještě dvě maminky se zhruba stejně starými dětmi tak kolem třetího roku. Holčička po celou dobu plakala takže požitek z prvních pár minut nic moc. Ovšem co poté ztropil chlapeček v ordinaci! V tu dobu s námi v čekárně seděla ještě jedna paní a udivený pohled střídal udivený pohled. To, že dítka dokážou velmi usedavě plakat, to ví každý, kdo je rodič nebo kdo aspoň jednou měl na chvilku zapůjčenou svou neteř nebo synovečka. Ta maminka s chlapečkem byli v ordinaci asi necelou půl hodinku. Za tu dobu chlapeček neustále přecházel z normálního řevu do ohlušujícího ryku. Kde ten na to vzal v tom malém těle plíce! Nejvtipnější byl fakt, že obě dvě dítka měla odměnu. Malá měla dostat barbínku a chlapec spánek. To druhé je fantastická odměna. Po této zkušenosti zavládl v čekárně klid. No řekněme, že kvůli menším nerovnostem v pořadí jsem se dostala na řadu až jako poslední a to až okolo čtvrt na dvě, takže jsem šla do ordinace s lehkým sebezapřením. Nutno dodat, že i to dvojhodinové čekání se vyplatilo, jelikož konečně zhruba vím co mi je a k tomu jsem vyfasovala antibiotika.
   A tak, i když je leckdy sezení v čekárně o nervy, si musíme přiznat, že na vyléčení je vždycky dobré si těch pár hodinek počkat.